Kapitola 1.

Aneta Bittnerová

Kapitola 1.

Byl jeden z posledních zimních týdnů. Od rána za oknem mrholilo a teď už dobrou půlhodinu déšť se sněhem bubnoval na okenní tabulku a parapet. 

Seděl na posteli schoulený do sebe a sledoval, jak Nika soustředěně balí věci do tašky. Zadržovala přitom pláč, snažila se být silná. Většinu tam stejně nechala. Vzala si jen pár jeho osobních věcí a pak takové, které si chtěla nechat na památku. S taškami se dobelhala ke dveřím. "Tak mám všechno. Budeš v pořádku Víťo?" zeptala se s pohledem na malého kluka s rozježenými světlými vlasy. Nebyl malý, ale teď tak vypadal. Seděl ve své posteli se skrčenýma nohama pod bradou a objímal si pažemi kolena. Jako dítě. Nika to viděla, a přesto že by se sama nejradši schoulila někomu do náruče, počká s tím až na doma. Teď mu chce být jako kamarádka oporou. Přestože on to neocení. 

Trochu sebou škubl v ramenou, než zvedl hlavu, a ukázal obličej se zarputilým výrazem. Blýskl po ní nepřátelským pohledem. Proč se ho na to ta Nikola pořád ptá? Nenáviděl ty starostlivé otázky, na které se ho všichni pořád dokola ptají. Musí vypadat fakt uboze, když se k němu vrací ze všech možných stran, jako bumerang. 

"Jasně, neboj se," zabručel s bradou přitisknutou k lokti. Měl na sobě jako obvykle obnošenou tmavou mikinu s popraskaným nápisem vepředu a s kapucí, která mu teď splývala na záda, ale ještě před chvílí ji měl na hlavě a trčel mu ven jen nos. 

"Dobře," povzdechla, znělo to rezignovaně. "Tak já jdu. Kdyby cokoliv, volej."  

"Jasně, díky Niko." Když za ní zaklaply dveře, svalil se na záda a hleděl do stropu. 

Nikola je Ondrova sestra, a je jasné, že si přišla pro pár bratrových věcí, které po něm zbyly. Sbalila si všechno, co mělo nějakou hodnotu. Kromě velkého televizoru. Respektovala, že se na něj s Vítkem složili, neznala tak úplně jejich dohodu, ale věděla, že je napůl Vítkův, a tak mu ho nechala. Ona taky nemá peníze a měla teď velké výdaje s pohřbem.

Škoda, že nemohla takhle vybílit i moji hlavu, pomyslel si. Škoda, že si neodnesla s sebou všechny vzpomínky, které na svého nejlepšího kamaráda má. Tak by se mu ulevilo. Vlastně by se tím zbavil všeho trápení. Protože odpověď na tu nejprekérnější otázku, mu nikdo nedá: Jak má s takovou tíhou žít? Vždyť nemůže ani dýchat, jak to bolí. Už jsou to dny a brzo to budou týdny, ale nic se nemění. Převalil se na bok, protože mu začal váznout dech. Už je to tady zase.

Osaměl, a to znamená, že jeho hlava převzala kormidlo a začala pracovat na plné obrátky. A on se svou lodí se pomalu ale nevyhnutelně propadá do té smrduté rozkládající bažiny myšlenek. Tolik let nic a teď je to tady zas. A protože neměl u sebe nikoho, kdo by ho z toho stavu, který právě nastartoval tok destruktivních myšlenek, vytrhl dřív, než se motor v jeho hlavě na plné obrátky rozjede, cítil, jak se to na něj hrne jako vlna Tsunami. Polila ho horkost a zvedla se v něm panika. Ve spáncích mu zběsile bušila krev a v hlavě hučelo, dýchal trhaně a povrchně, jako by mu něco v hrudi svázalo plíce do svěrací kazajky.

Když už mu dech nestačil, vztyčil se do sedu a pokusil se zhluboka nadechnout. Nešlo to, jen zasípal jako tuberák. Jen klid, mysli na něco pěknýho, prolétla mu ve vzpomínce hlavou Ondrova slova, jak na něj vždycky při těchto situacích mluvil. Teď ale nepomáhala, protože je neslyšel, jen si je sám naprázdno papouškoval. Rychle zapřemýšlel, kam Nika říkala, že uklidila tu věc na průdušky. Nikam. Ležela vedle něj na nočním stolku, včera ji musel použít.

Mohl by se jen natáhnout a vzít tu malou věc do ruky a nadechnout se z ní. Už tolikrát ho zachránila, taková malá plastová blbost. Zaváhal a ztuhnul. Najednou ležel a nehnul se. Přemýšlel, co by se stalo, kdyby to nechal tak. Neudělal nic, schválně. V momentě, co se pro to rozhodl, po mnoha dnech pocítil neuvěřitelnou úlevu a v sobě hluboký mír. A je to. Rozhodl se. Smíření ho přikrylo jemnou dekou po celém těle.

Jeho mozek to schválil, jeho vědomí to chtělo a jeho srdce se už těšilo do černého tunelu za Ondrou. Ale nastala překážka, se kterou nepočítal. Zapomněl na to hlavní, a to bylo jeho tělo. Jeho vlastní tělo mu překazilo geniální nápad, který měl všechno vyřešit. Jakmile se rozhodl, že pro svou záchranu nic neudělá, svěrací kazajka z jeho plic zmizela a on mohl volně dýchat. Brečel by, kdyby mohl. Ale byl na to moc vyčerpaný.

Schoulil se do klubíčka a přikrývku s povlečením s fotbalovými míči přetáhl přes sebe.